3. neděle postní

3. neděle postní (Oculi)

Strmilov 7. 3. 2021

Introit: Své oči stále upírám k Hospodinu; on vyprostí z léčky mé nohy. Žalm 25,15

Písně: 25 (1-3,6-7); 642 (S 148;) ; S 273; S 259; 324,

Čtení: Ex 20 1-17 Text: Jan 2, 13 - 22

Poslání: 1. Kor 22-25

************************

Milí přátelé, bratři a sestry,

Všichni západní křesťané si dnes připomínají 3. neděli postní. Historicky nese název Oculi podle vstupního žalmu, který se tradičně říká tento den na začátku bohoslužeb a latinsky začíná slovy: Oculi mei... Své oči stále upírám k Hospodinu. A toto téma - upírání svých očí jedině k Hospodinu je to co by mělo prodchnout, prostoupit celý dnešní den. Je také tím co propojuje dnešní texty, které jsem zvolil podle katolické liturgiky pro tuto neděli.

Ale dříve než se dostanu k výkladu biblických textů, neodpustím si jednu poznámku, která je spíš z lidové tradice. Dnešní neděle totiž ve starých příručkách, které popisují lidové obyčeje, nese název Kýchavná. Údajně podle pověry, že kolikrát kdo tuto neděli kýchne, tolik roků bude ještě živ, nebo jinak, za tolik let umře. Někde se také tradovalo, že kdo kýchne třikrát za sebou, bude celý rok zdráv. Ve středověku měli z kýchání velký strach, byl to totiž průvodní znak kýchavného moru. A tak v 16. Století se psalo: "Jakž kdo kejchl, hned náhle umříti musil. A lidé, obávajíce se, aby z toho odkejchnutí neumřeli vinšovali sobě ta slova prý - Pomáhej Pán Bůh anebo Pozdrav tě Pán Bůh." Vida jak naši předkové i z kýchání dovedli udělat upozornění na to co vlastně je téma dnešní neděle: "Své oči upírám na Hospodina. Kéž bychom si toto uvědomovali i v dnešní době. A docela upřímně přivolávali Pána Boha na pomoc při té současné pandemii, která se vyznačuje kromě jiného také kýcháním a kašláním a ztrátou čichu. Pozdrav nás Pán Bůh, tedy - Uzdrav nás Pán Bůh z nákazy těchto dnů.

A nyní k textům dnešní neděle.

Evangelista Jan uvádí tu dramatickou situaci na nádvoří Jeruzalémského chrámu slovy: Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš

se vydal na cestu do Jeruzaléma. Mnozí vykladači tohoto oddílu upozorňují na to, že v době svátků přicházeli mnozí poutníci do chrámu, aby tam přinášeli oběti. Taková velikonoční oběť, ať už to byl beránek, nebo holoubata, nebo prostě peníze, podle toho jak kdo byl movitý, vyjadřovala ochotu člověka vzdát se dobrovolně něčeho, co jinak potřeboval k životu. Takový člověk přicházel do míst, kde předpokládal Boží přítomnost, a byl ochoten se něčeho vdát v důvěře, že Pán Bůh se postará. Že ho zítra nenechá hladem. A také tím vyjadřoval lítost nad svými vinami, a touhu po Božím odpuštění. Lidé tehdejší doby mnohem víc než mi vnímali, že jejich život je zcela závislý na Boží vůli. Potřebovali vědět, že jim Bůh odpouští jejich provinění proti Desateru, potřebovali dát najevo svou lítost a spolehnutí na Boží milosrdenství.

Mnozí však putovali z daleka, nemohli si obětiny nosit s sebou. V chrámu se také nemohlo platit penězi, na nichž byl vyobrazen císař. Proto mnozí potřebovali vyměnit běžné peníze za ty, které se mohly odevzdávat v chrámě. Přítomnost takových penězoměnců a prodavačů obětních zvířat byla tedy na nádvoří chrámu vlastně žádoucí. Dnes bychom řekli, že šlo o zcela legitimní provoz. Proč Ježíš napadá něco, co má své opodstatnění, proč vyhání - a to velmi radikálním způsobem - prodavače obětních zvířat, převrací stoly směnárníků a nemilosrdně vykazuje pryč i prodavače holoubat? Není to jen bezvýznamná epizoda, toho jindy láskyplného, usmiřujícího a uzdravujícího Ježíše? Není to nakonec nějaký omyl v Bibli, který vykresluje Ježíše jako skoro až zuřivého ničitele a vyhaněče?

Bratři a setry není to omyl. Všichni evangelisté se shodují, že v nějaké formě k tomuto Ježíšovu činu došlo. Ne všechny příběhy jsou zapsány ve všech evangeliích. Například narození Páně je popsáno jen u Mt a Lk. Ale tento příběh mají všichni evangelisté. Domnívám se, že je tomu tak proto, že se jedná o prorocký čin. Ve všech náboženstvích, ve všech církvích probíhá, více či méně radikálně, soupeření mezi rituálním náboženstvím a prorockým. Bylo tomu tak i v Židovství. Tu ritualizovanou zbožnost představovali farizeové a zákoníci. Nic proti nim. Určitě to byli velmi zbožní, ukáznění, věrní lidé. Jenže jejich systém zákazů a příkazů, plnění stanovených pravidel a moderně řečeno standardů se často stával formálním, statickým a jen mechanickým.

Naproti tomu Ježíš byl typickým představitelem prorockého směru, který bojuje proti všemu formálnímu, zaužívanému a povrchnímu. Doslova horlil pro pomoc bližním. Všem utlačovaným a nešťastným. Není tedy divu, že horlil pro čistotu modlitby a místa, kde se měla odehrávat. Když se podíváme, kdo na jeho akci reagoval, tak je zřejmé, že to nebyli postižení obchodníci nýbrž zřejmě chrámový establišment.

Při debatě mezi Ježíšem a Židy o oprávněnosti toho gesta, toho vyhnání kupců, se ukazuje, že Ježíšovi jde o skutečný chrám a jeho pravý smysl. Nešlo tedy primárně o likvidaci obživy oněch obchodníků, nýbrž o prorocké gesto v linii velkých proroků, kteří vždy horlili pro Hospodina. Janovo evangelium se také dovolává žalmisty, který říká: horlivost pro tvůj dům mě stráví. (Ž 69,10) Proto i ta otázka po Ježíšově kompetenci. Jakým znamením nám dokážeš, že to smíš činit? Ptají se ho Židé. Prorok je ten, skrze jehož ústa mluví sám Bůh. Ježíš stojí na místě, které má výsostně patřit Boží přítomnosti a kontaktu s lidmi a prorocky ukazuje na jeho devalvaci lidskými čachry a účelovými produkty lidského zjednodušování. Prostřednictvím Ježíšova činu Bůh ukazuje jak to s chrámem ve skutečnosti je.

Ano farizeové zcela jistě přesně a přísně dodržovali Desatero. Nedopustili by, aby se do chrámu dostal peníz, na němž by byla hlava císaře. To považovali za zneužití Božího jména, za modloslužbu. Podle Ježíše Boží jméno však zneužívají především ti, kdo používají náboženské pojmy a rituály ke svým mocenským cílům. Takovým typickým příkladem, z dnešní doby, používání náboženských symbolů pro své politické cíle, je čin bývalého amerického prezidenta Donalda Trumpa, když se tento bezbožný člověk nechal vyfotit s biblí v ruce před sochou Jana Pavla II. Nebo jiný nejmenovaný prezident se nechal fotit se sepjatýma rukama.

Ale zpět k prorockému činu Ježíše. Jemu šlo o to, aby se proměnilo lidské srdce od prázdného ritualizmu v opravdovou touhu po Bohu. Aby z rituální povinnosti pokání, vyjádřeného obětováním, člověk nastoupil cestu opravdové lítosti. Cestu zvědomnění si svých chyb a provinění, třeba i proti desateru, které jsme četli v prvním čtení.

A tak si myslím, že tento příběh má mluvit ke každému z nás. Troufám si říct, že každý z nás, já především, by měl přijmout horlícího Ježíše do chrámu svého srdce. Aby v něm udělal pořádek. Proto jsme si připomínali v prvním čtení Desatero, jako směrovky ke

svobodě. Ne jako formální ritualizované příkazy a zákazy, které se nesmějí porušovat, ale jako vodítko na cestě ke svobodě Božích dětí.

Postní doba je dobrou příležitostí k tomu, abychom si uvědomili, že chrámy našeho srdce jsou také přeplněné krámky s účelovostí. Pána Boha jsme vytěsnili touhou po zábavě, po klídku, po bezproblémovému živobytí. Možná se opíjíme pocitem, že nekrademe, nelžeme, ctíme rodiče, pravidelně se modlíme, neuctíváme žádné bůžky, ba pomáháme chudým a potřebným jak to jen jde, atd. Jenže hřešili jsme také prostě opomíjením dobrého. A toho bychom si právě v postu mohli více všímat. Existují totiž určité dluhy, které si v sobě nosíme, které jsme nesplatili. Ono dluh sám o sobě ještě není hřích. Dluh se může stát hříchem tehdy, když je opomíjen a nesplácen. My se obvykle zaměřujeme na hříchy, které jsou selháním vůči určitým pravidlům, či ideálům. Nebo které jsou projevem naší slabosti a nedokonalosti. Ale nejzávažnějšími vinami mohou být naše nesplácené dluhy. To, co jsme měli udělat a neudělali. To, že jsme přeskočili určité úkoly života, když jsme byli povrchní a nepravdiví. Když jsme uhnuli na cestě ke zralosti. Když jsme zanedbali někomu odpustit. Když jsme si o sobě hodně mysleli. Kdy už vezmeme vážně evangelium a půjde nám více než o katalog vykonaných dobrých skutků a plnění všech předpisů o životní opravdovost a celistvost?

C.G.Jung právem připomínal, že bychom více než o dokonalost měli usilovat o úplnost a celistvost. Jde o to, abychom nežili jen na povrchu a neztotožňovali se jen s jednou stránkou své bytosti, která se nám líbí, nýbrž abychom přijali odpovědnosti za celek svého života, a to i ten, který nás zrovna moc nebaví. Víra je cesta k celosti, k hloubce a ke svobodě. Víra je touha po Boží blízkosti. Víra je ochota nechat se prostoupit Boží láskou, milosrdenstvím, pravdou a důvěrou.

Proto spolu s žalmistou své oči stále upírám k Hospodinu. Bože vyprosti nás z nejrůznějších léček, které nám život nastražuje, a veď nás cestou hlubokého vnímání toho, co je potřebné. Amen.

Přímluvná modlitba:

V pokoji svého srdce vzývejme Pána: Pane, smiluj se.

1. Všemohoucí Bože, nevíme si rady s tou pandemií. Máme strach z budoucnosti, bojíme se o sebe, i o naše blízké a to nás ochromuje. Vstupuj do našich srdcí se svým pokojem, který zbavuje strachu. Vstupuj do myšlení těch, kteří rozhodují o důležitých věcech. Prosíme o moudrost pro vědce, politiky i lékaře, kteří usilují o zastavení této nemoci.

Prosme Pána: Pane, smiluj se.

2. Dobrotivý Bože, prosíme za všechny, kdo se snaží pomáhat nemocným. Za lékaře a zdravotní sestry, sociální pracovníky, za vojáky, policisty i hasiče. Prosíme o sílu pro ně, odvahu vstupovat i do nebezpečných situací prosíme o klid v duši a vzájemnou soudržnost.

Prosme Pána: Pane, smiluj se.

3. Spravedlivý Bože, prosíme za ty, kdo přehlížejí utrpení druhých a nechtějí pomáhat. Za ty, kdo myslí jen na sebe, aby si uvědomili, že jednají špatně a změnili svá jednání. Za všechny kdo trpí kvůli závisti a zášti někoho druhého, za podvedené, okradené i zklamané.

Prosme Pána: Pane, smiluj se.

4. Uzdravující Bože, prosíme za všechny nemocné a trpící. Prosíme za zraněné, postižené nevyléčitelnou nemocí, za lidi bez pomoci a bez domova. Prosíme za lidi v nouzi, které postihla nějaká živelná katastrofa. Zvlášť prosíme za umírající i jejich blízké. Dávej naději a poznání smyslu toho

všeho, co se s nimi děje. Prosíme o dostatek síly a trpělivosti zvládat lidské utrpení.

Prosme Pána: Pane, smiluj se.

5. Hospodine, ochránče svého lidu. Prosíme Tě za tvou církev. Za její představitele, profesory teologických fakult, Za faráře, presbytery, a všechny, kterým leží na srdci budoucnost církve. Prosíme o moudrost pro ně, odpovědnost a ochotu ptát se po tvé vůli.

Prosme Pána: Pane, smiluj se.

6. Moudrý Bože. Prosíme za všechny vychovatele a učitele. Prosíme o fantazii a nové přístupy k výuce. Pomáhej jim ve chvílích bezradnosti. Prosíme i za děti aby i v této nelehké době usilovali o nová poznání a učili se odpovědnosti za budoucí časy.

Prosme Pána: Pane, smiluj se.

A nakonec prosíme i za sebe, za očištění od všeho účelového a přivedení na hlubinu, za uzdravení od zákonictví, za poznávání tvé vůle a smyslu našeho života

Všemohoucí Bože, ty znáš naše srdce i naše myšlenky. A tak ti nyní v tichu každý předkládáme to, co nás trápí, v čem si nevíme rady.

A společně volám slovy, která jsi nás naučil:

Otče náš.Vložte svůj text...