Cesta do Emaus

Celý ten postní a velikonoční čas, jsme se potýkali s tím, že jsme nemohli chodit na bohoslužby. Někomu vzniklo prázdno, prázdná díra, někdo jiný si našel jiný, svůj způsob, jak Bohu sloužit. My doma jsme se snažili mít domácí bohoslužby. Bylo to někdy náročné, dokázat se zastavit, odskočit od plotny a začít se zrovna soustředit a naladit se na Boží vlnu. Naše děti se pak, ptaly, jestli to tak můžeme mít i dál? A já si říkám, co na těch domácích bohoslužbách bylo tak jiné, co se nám na nich líbilo?

Mně se líbila asi ta každodennost, to že jsme na místě kde píšeme úkoly a díváme se na film a jíme, tak že na tomhle místě jsme se dokázali sejít, modlit, zpívat. To, že jsme ten náš každodenní život propojili, snad i posvětili a pozvali do něj Boha. To že jsme naši víru, žili bez obalů, bez zbytečných řečí, protože doma se těžko něco předstírá.

Ten podivný koročas, nás učí, že víra se má žít, a ne jen si jen jednou za čas dopřát zbožnou chvilku v kostele. Víra nás může doprovázet ve všech našich životních okolnostech. V nemocnici teď doprovázím jednu ženu, která je dlouhý čas upoutána na lůžko. Velmi zbožná žena, která byla aktivní, ale její nehoda jí doslova v okamžiku změnila život. A společně jsme přicházely na to, že Bůh není jen ten, který je mi blízko, když se mi daří a jsem ta správná křesťanka, ta žena velmi bolestivě přicházela na to, že Bůh je tu pro nás i ve chvíli, kdy jsme na dně, kdy mu nemáme co nabídnout. Dokonce i ve chvíli, kdy se hněváme, kdy jsme bezradní, kdy jsme zoufalí. Společně jsme pak přicházely na to, že právě i do takové chvíle patří modlitba. Nemusím Bohu jen děkovat, nemusím zažívat jen ten zbožný pocit, kdy si na Boha udělám čas. Boha můžu pozvat do svého života úplně do všeho, vážně úplně do všeho.

Schválně si na má slova vzpomeňte a zkuste se pomodlit během týdne ve chvíli, kdy jste naštvaní, nebo když se s někým hádáte. Zkuste před Boha ve své modlitbě přinést všechno, i to za co se stydíte, co se vám nepodařilo. Zkusme ve svých modlitbách před Boha přinášet prostě nás, náš život. Proč? To se dozvíme z dnešního příběhu.

Dva muži, Ježíšovi blízcí, odchází z Jeruzaléma těsně po velikonočních událostech. Vyrovnávají se se ztrátou svého učitele, toho koho měli rádi, kdo naplňoval jejich životy, víru, dával jim smysl. A najednou z hodiny na hodinu je pryč, zemřel, co s tím? Nejspíš se v nich mísí pocit beznaděje, smutku, zklamání, možná i viny, že nic nepodnikli, že se zbaběle vrací domů. Ale co naplat, co v takové chvíli dělat? Sice, ženy říkaly, že ho viděly, vstal z mrtvých, ale...

Na dnešním příběhu jsem si položila tři otázky: Kdy? Jak? Co?

Kdy Ježíš přichází? Jak přichází a Co přináší?

Kdy přichází? Ráda bych navázala na to, co jsem už říkala. Všimněte si, že Ježíš není ten, který čeká pěkně v cíli, až ho doženeme, svou zbožností, dobrými skutky, zdravým životním stylem, já nevím, doplňte si každý to své. Ježíš není ten, který by se vyhýbal jakékoli lidské situaci. Za těmi dvěma přichází ve chvíli, kdy se v nich mele spoustu věcí a pocitů. Ti dva ho nepoznávají. Ježíš se k nim přidává na cestě. Přichází tam, kde člověk zrovna je, do toho, co zrovna prožívá a řeší.

Jak přichází? Jako poutník, přidá se na cestu, jde kus s nimi. Doprovází je kus cesty, tiše, se zájmem, nepoznaný.

A co přináší? Nazvala jsem to nový pohled. Nejdřív ty dva bedlivě vyslechne. Chce slyšet, co si ti dva myslí, co jim leží na srdci, co řeší. Jeho první otázka je: Co se stalo? Udělá si čas na to, aby mu to ti dva pěkně od začátku převyprávěli, právě jemu, který byl hlavním aktérem. Důležitá informace: Bůh si na nás udělá čas, v Boží přítomnosti se nemusíme bát, že něco nestihneme, nebo že nám něco uteče. Bůh chce slyšet náš příběh.

Další věc postřeh z toho rozhovoru. Ježíš, ale není jako kamarád u piva, který si ještě přisadí a nadává a stěžuje. Ne, Ježíš vyslechne a nabídne nový pohled, co takhle se na to koukat jinak?

A to je ten důvod, proč i my, máme v modlitbě před Boha přinášet úplně všechno, pokud s tím něco chceme dělat, pokud v tom nechceme být pořád ponořeni až po uši, zkusme to promodlit a poprosit o nový pohled. Třeba ho dostaneme, třeba uvidíme něco nového, co jsme před tím nedokázali.

Takže co přináší? Nový pohled, ale ještě něco. Začíná se stmívat a ti dva dorazili do Emaus, chtějí už být konečně doma, ale zároveň se nechtějí vzdát přítomnosti a pozornosti toho poutníka, se kterým je jim dobře. A tak jej zvou na večeři. Zůstaň s námi ještě...

A Ježíš zůstává a bere do svých rukou chléb a víno, tak jak jsou všichni židé zvyklí, aby poděkoval. A děkuje a nabízí dál svým dvěma druhům, a až teď až v téhle chvíli ti dva vidí nově, uvidí, kdo je jejich skutečný hostitel a poutník. Přichází na to, že Ježíš nenabízí jen nový pohled, nabízí jim něco, co je nasytí, co utiší jejich hlad, nabízí sám sebe. Ježíš nepřichází, aby kritizoval, vyčítal, ale ukázal nový pohled, nasytil, posvětil, proměnil.

Takže tři věci z dnešního příběhu: Kdy Ježíš přichází? Kdykoli, tam kde zrovna jsme! Jak přichází? Pokojně, jako poutník, který se k nám přidá, jako poutník, který nabízí novou cestu. Co přináší? Svoji pozornost, nový pohled. Nabízí sám sebe, nabízí cestu, po které s ním můžeme jít.

Pane, i s námi, zůstávej, nejen když se stmívá ale stále, teď i potom. Vstupuj k nám jako vzácný host a dej nám otevřené srdce, uši, oči, cit, abychom tě ve světě poznávali. AmenVložte svůj text...