Květná neděle

5. 4. 2020 Neděle květná 4. neděle v koročase

Milí přátelé, sestry, bratři,

Už měsíc se nemůžeme scházet, podat si ruku, s některými dokonce obejmout, prokázat si takové ty maličkosti, díky kterým se nám žije líp, vykouzlí nám úsměv na tváři a jsme tak nějak ubezpečeni, že je na světě dobře. Jakoby ta vzdálenost, která mezi námi je, nám pomohla si uvědomit touhu po blízkosti. Kéž na ten pocit nezapomeneme a budeme si jej vážit i tehdy, kdy budeme zase spolu.

Srdečně všechny zdravím a doufám, že se Vám v rámci možností daří dobře. Dneska slavíme poslední postní neděli a pomalu se k nám blíží velikonoční události. Letos je budeme zažívat jinak, letos to bude na každém z nás, jak moc se jimi necháme oslovit, jak ke slavení přistoupíme. Pošlu Vám inspiraci, jak na to, jak slavit třeba bohoslužbu v rodinném kruhu nebo prostě každý tak, jak je to v jeho možnostech. Stále ještě sbírám i Vaše nápady a inspiraci a moc za ně děkuji!!!

Myslím na Vás a provázím Vás ve svých modlitbách.

Modlitba:

Laskavý Bože,

věřím tomu, že Ty jsi Bůh lásky, Bůh naděje, Bůh života. Spoléhám se na Tebe, na Tvoji nabídku pomoci. Jsi to Ty, kdo nám dává novou šanci, kdo nás vede za ruku, i když o tom nevíme, kdo dokáže milovat bezpodmínečně. Kdo se neohlíží zpět, nevyčítá, neobviňuje, ale je nablízku, doprovází, nabízí naději. Děkujeme za to, a prosíme, ať na to nezapomeneme.

Děkujeme za to, že jsme v mnohém znovu a jinak prozřeli, že poznáváme, co je v našem životě podstatné. Děkujeme za to, že máme šanci poznat sami sebe, naše slabiny a strachy i to, v čem jsme dobří. Díky!

Myslíme na všechny lidi potřebné, na ty, kdo se bojí o sebe a své milované, na ty, kdo někoho ztratili a prožívají velikou bolet, na ty, kdo jsou stateční na všechny ty hrdiny naší doby, kteří nesou a zachraňují ostatní. Dávej jim sílu, naději, ukazuj cestu... Myslíme a vyprošujeme Tvoji blízkost pro...

Amen

V zimě jsme s dětmi hráli hru o putování třech králů. Tři králové, kteří se vydali na neznámou cestu. Ve hře jsme se snažili s dětmi ukázat, jak to měli tři králové vlastně těžké, když se vydali za hvězdou, netušili a neznali pořádně svůj cíl, nevěděli kudy je ta hvězda povede, jakými krajinami je protáhne. Spoléhali se ze dne na den na Boží blízkost a dostatek vlastní duchaplnosti, na to, že se v tom všem nějak vyznají a cestou neztratí.

Mám pocit, že jsme na tom v těchto dnech hodně podobně. Putujeme neznámou krajinou, i ti nejstarší mezi námi, říkají, že něco takového ještě nezažili. Potřebujeme se zorientovat, ale nevíme úplně jak, na koho se spolehnout, komu věřit, kdo mezi námi má toho prorockého ducha, že tuší, kudy se vydat. Chceme být, a nebo se aspoň tvářit statečně, ale zároveň zodpovědnost a obavy o sebe i své blízké nás nějak brzdí. Ano, jdeme neznámou krajinou, krajinou ve které nevíme, co je nebezpečné a je těžké si najít tu svoji cestu a vyšlapat tu svoji pravdu.

A snad právě víc než kdy jindy přicházíme na to, že potřebujeme a velmi toužíme po ujištění, že se aspoň na někoho nebo něco můžeme spolehnout, někomu důvěřovat, někoho se držet. A v téhle chvíli se mi připomněla píseň: Někdo mě vede za ruku, když bojím se jít tmou. To je ten, který o mně ví, který je na mě laskavý, je stále nade mnou. A tady přichází mé poznání, není to tak, že musíme Boha nějak ukecat, nebo si ho zasloužit. On tu s námi celou dobu je, je nám nablízku. Někdo mě vede za ruku, a často o tom ani nevím. Je nám nablízku a nabízí nám důvěru, naději, život, cestu.

A pokaždé mě znepokojí, když slyším kolem sebe ty prorocké řeči, jak to, co se nám děje, je Boží trest. Jak by bylo vlastně snadné a lehké, vidět Boha jako toho, kdo trestá, už se tu na tu spoušť nemůže dívat. Jako na siláka, který má všechno ve svých rukou. A já vlastně věřím tomu, že má, ale jinak. Krásně o tom vypráví Elijášuv příběh a jeho setkání s Bohem:

Hospodin řekl: "Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem." A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. 1 Král 19,11-12

Bůh Elijášův, Bůh našich předků, Bůh náš se neukázal ani v mocném větru, ani v mohutném zemětřesení, ani ve spalujícím ohni. Bůh se projevuje jako hlas tichý, jemný. Není to úžasné, že právě ten nejsilnější, dokáže promlouvat i k těm nejmenším a nejtišším? Nenechme si nakukat žádná silná slova ani gesta, Bůh nás neopustil, to není Bůh, kdo trestá. On je naopak v tom všem s námi, jako hlas tichý jemný, konejšivý, dodávající naději. Takový tichý hlas se nevnucuje, dokonce jde přeslechnout, a proto díky tomu, že mnohé kolem nás přestálo a utichlo, máme větší šanci ten hlas uslyšet. Hledejme každý, jak dokážeme. A tak věřím tomu, že v té naší nové krajině nejsme sami, že můžeme důvěřovat hlasu tichému a jemnému. Hlasu, který nám může ukázat cestu, hlasu, který se sám pro nás cestou stává.