Postní zamyšlení

Sem vložte podnadpis

Laskavý Otče,

děkujeme za modlitbu, děkujeme za naši víru, děkujeme za postní dobu, děkujeme za budící se přírodu. Děkujeme jedni za druhé, děkujeme že v tyhle dny si uvědomujeme, jak jsi štědrý a my často nevděční. Děkujeme za možnost zastavit se.

Prosíme, ať se z času, který nám nastal, poučíme, ať nehledáme viníky, ale hledáme, jak se můžeme napravit my sami. Pomoz nám s tím! Obejmi nás svojí láskou, proměňuj naše myšlenky a srdce. Daruj naději tam, kde jsme ji ztratili.

Opatruj všechny zdravotníky, dávej jim statečnost a nám trpělivost. Buď nablízku všem nemocným a těm, co jsou bezradní. Uzdravuj náš nemocný svět. Dávej moudrost a laskavost politikům a mocným.

Prosíme o Tvého Svatého Ducha do našich nesvatostí! Amen

Úvaha:

Není asi náhoda, že koročas začal v době postní. Ještě před několika týdny jsem se chystala na svoji životní pouť do pouště do Izraele. Chtěla jsem vyrazit právě do pouště, protože jsem se cítila přehlcená, toužila jsem se zastavit, načerpat a hlavně se otevřít Bohu. Chtěla jsem do pouště, protože jsem tušila, že se mi to tam může podařit. Nic tam není, nic Vás tam nerozptyluje od toho být sám se sebou, neutíkat před svými myšlenkami, být ve svých modlitbách. Ale netušila jsem, že ta poušť, dorazí k nám. Se vší svojí váhou. Netušila jsem, že právě tahle postní doba nám nabídne půst skutečný. Půst, se kterým si všichni musíme nějak poradit a vypořádat se s ním. Najednou zjišťujeme, kolik věcí jsme vnímali a brali jako samozřejmost. Podání ruky, obětí, pohlazení, společná modlitba, společný zpěv. Kolik věcí, které nám byly ze dne na den odepřeny nám chybí. Kolik darů vlastně dostáváme, ale nevážíme si jich. Začala jsem až s úžasem a novým zjištěním zpívat píseň Díky, za toto krásné ráno. Máme stále za co děkovat, tak díky!

Jsme v postní době a asi na ní budeme vzpomínat, že byla jiná než všechny ostatní. Oslovil mě tento text z knihy Kazatel 3,1-9:

1Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas:

2Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat;

3je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat;

4je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat;

5je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat;

6je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat;

7je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit;

8je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje.

Čas je taky dar a my bychom měli vzít vážně, co nám dnešní doba přináší a nabízí. Nestačí si jen povzdechnout, že není možné slavit společné bohoslužby, a jak nám bylo fajn, když jsme byli spolu. Náš vztah s Bohem přeci není omezen jen na bohoslužby, my sami můžeme Bohu-sloužit. Naše víra je darem pro každého z nás, máme za co děkovat a z čeho vyjít, o co se opřít, máme kde hledat naději. Ještě nikdy jsme takovou dobu, takový půst nezažili, tak hledejme nové cesty, jak jít společně s Bohem, jak hledat blízkost Pána Ježíše v našem životě. Nenechme se pohltit nemocí a bezmocí svého okolí, i kdyby snad bylo nemocné naše tělo, naše víra, naše srdce, náš rozum zdravý zůstane. To je základ, který nám umožňuje vstupovat do budoucnosti s odvahou, nadějí a důvěrou. Stávejme se i my nástroji pokoje.

Milí přátelé, přeji nám čas dobře využitý, naplněný, přeji nám pokoj našeho Pána Ježíše Krista!

Můj kolega Pavel Jánošík dává každý postní den na Fb příspěvek, zamyšlení na den od nějakého autora, ráda bych se o něj podělila, protože mě velmi oslovil:

Je doba postní, čas pokání, proměn, ticha i naděje. Je čas velkých změn mnohých zažitých vzorců chování. Nastal čas tříbení charakterů a odhalování skrytého. (...) Je čas půstu od společenství, abychom pochopili význam podání ruky, objetí či políbení těch, které milujme, aby až doba tohoto půstu skončí, tato gesta nikdy nebyla prázdná. Je čas boje s pohodlím, poraženectvím, sobectvím i touhou hodit to na někoho. Je čas nenadávat na to, co nesmím, ale hledat, co můžu. Je čas naučit se vidět a přijímat pomoc a být za ni vděčný. (...) Je čas víry v sílu i těch nepatrných skutků dobra, protože ony proráží moc temnoty bezmoci a jsou poselstvím naděje. Je čas otevřít v úžasu ústa a nestydět se za slzy vděčnosti za tolik a tak nádherných projevů pomoci. Je čas pochopit, že největší akt lásky není žít pro lidi, ale s nimi.

Josef Suchár, 20.3.2020Vložte svůj text...