Uzdravení chromého

Sk 3,1-10

Milí přátelé, sestry a bratři,

znám jednu dívku, je to kamarádka naší Miriam, tahle dívenka mě má jednu vlastnost, dokáže se stále těšit. Je to taková její životní strategie, že si najde pokaždé něco, na co těší, a když to přijde, najde si novou věc, na kterou se může těšit a přináší jí radost. Možná jsme se takhle mnozí z nás těšili na Velikonoce, aspoň já jo, a možná že jsme zažili ten zvláštní pocit, že Velikonoce jsme oslavili, každý jak mohl a teď je to za námi a řekneme si co dál? 

Setkávám se s dvěma pohledy a názory na letošní Velikonoce, mám velikou radost, když slyším, jak se dají slavit krásně Velikonoce i v rodinném kruhu nebo v přírodě, ale taky slyším mnohé hlasy, které přiznávají, že jim společné slavení při bohoslužbách a ve společenství ostatních chybělo. Taky mi chybí, ale je dobré vzít si ty dobré věci i z letošního slavení. Snad se dokážeme něčemu přiučit a i z nedostatku udělat přednost a přijmout otevřít se něčemu novému. Budu moc ráda, když mi napíšete nebo řeknete, jak jste slavili vy, a co by z Vašeho slavení mohlo být inspirací i pro ostatní.

Já jsem si třeba víc uvědomila, že sederová večeře, je překrásná rodinná slavnost. Taky mi došlo, že společenství je dar, kterého je třeba si vážit a každý v něm by měl mít své místo i prostor, aby mohl obohatiti i ty ostatní. A taky mi došlo, že hodnotu některých věcí dokážeme docenit, až ve chvíli, kdy o ně přicházíme nebo nám chybí. Třeba společenství. Ale zároveň bych chtěla za to prozření poděkovat a dnes i navázat příběhem, který právě vychází z nedostatku. Je to příběh, který se odehrává těsně po velikonočních událostech. Příběh apoštolů Petra a Jana o uzdravení chromého ze \Skutků apoštolských:

Petr a Jan šli o třetí hodině do chrámu k odpolední modlitbě. Právě tam přinášeli nějakého člověka, chromého od narození; každý den ho posadili u chrámové brány, které se říká Krásná, aby prosil o almužnu ty, kdo tam vcházeli. Když viděl přicházet do chrámu Petra a Jana, prosil také je o almužnu. Petr spolu s Janem na něj upřeli zrak a řekli: "Pohleď na nás!" Obrátil se k nim a čekal, že od nich něco dostane. Petr však řekl: "Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!" Vzal ho za pravou ruku a pomáhal mu vstát; a vtom se chromému zpevnily klouby, vyskočil na nohy, vzpřímil se a začal chodit. Vešel s nimi do chrámu, chodil, skákal radostí a chválil Boha. A všichni ho viděli, jak chodí a chválí Boha. Když poznali, že je to ten, co sedal a žebral před chrámem u Krásné brány, žasli a byli u vytržení nad tím, co se stalo. Sk 3,1-10

Je několik věcí, které mě na tomto příběhu upoutaly. První je hned obraz, kterým vše začíná. Petr a Jan jdou do chrámu, vchází skrze bránu, ve které sedí člověk, který chrám zná velmi dobře, ale celý život jej zná vlastně jen zvenku. Vevnitř nikdy nebyl. Nemyslíte, že mnozí z nás jsme na tom podobně? Denně chodíme kolem kostelů v našem městě, vesnici, ulici a známe je velmi dobře jako něco, co patří do naší tradice, kultury, ale dovnitř nevstoupíme. Proč tomu tak je, důvodů je asi mnoho.

Sama jsem si to uvědomila, a tyto Velikonoce jsem schválně nechala otevřenou bránu i dveře do našeho kostelíčka, aby i ostatní poznali, že i když se nekonají bohoslužby, tak kostel by neměl být nepřístupný. Ale taky si uvědomuji, že mnoho lidí tam nevejde, protože ani neví, že může, nebo potřebuje osobní pozvání. A to už je na nás, na těch kdo do kostelů chodíme, abychom ostatní pozvali.

Další věc je, že Pán Ježíš když vysílal své učedníky do světa, aby šli a pověděli i ostatním, co zažili. Tak je posílá, aby šli ve dvou. Petr i Jan tak jednají. Proč asi? Má to nejen své praktické důvody, že si můžou navzájem pomoct, ale hlavně už na společenství dvou, ostatní lidi uvidí, jak se ta Boží láska žije a projevuje v konkrétních vztazích, třeba v přátelství, nebo v rodině. A to mi přijde vlastně hrozně důležité. A mám pocit, že právě ten zvláštní koročas nám naléhavě ukazuje, kde jsou naše slabiny, kde se nám to nedaří nebo, kde potřebujeme pomoct my. Ve vztahu s našimi nejbližšími nejde nic ošidit, nahrát nebo obejít. Je to povelikonoční čas, který nám nabízí, abychom to, co jsme prožili a načerpali o Velikonocích dokázali také žít v našich životech.

A to Petr a Jan taky dělají, přichází k chromému člověku od narození, jeho rodina jej tam každý den odkládá, aby aspoň něco vyžebral. Petr a Jan se mu nevyhýbají, neuhýbají pohledem, neobchází ho, neposílají k němu sociální terénní pracovnici. Jdou za ním a až mě šokuje, jak jsou upřímní. Petr říká: Zlato ani stříbro nemám, ale co mám to ti dám...a podává mu prázdnou ruku.

Krásný obraz, který má moc zneklidňovat svojí prostotou a opravdovostí. Petr nic nemá, přizná to, nestydí se za to. Ze svého nedostatku dokáže pomoci a díky tomu dá prostor zázraku. Říkám si, kéž bychom to dokázali i my, být k sobě takhle upřímní a přiznali si, jak na tom jsme, asi bychom totiž udělali nejlíp. Mám pocit, že když chce mít člověk něco ve svých rukách a své moci, o to víc mu to uniká. Výsledkem pak je naše vyčerpanost, ztráta chuti a naděje, síly. Nebojme se otevřeně přiznat, jak na tom jsme. Co nám chybí, co nemáme. Protože až ve chvíli, kdy to dokážeme, může Bůh naše prázdné ruce naplnit něčím novým. Jedna žena se mě ptala, jak jsem na tom ve svém modlitebním životě. A já jsem chtěla hned napsat několik dobrých rad, jak na to, jak vést dobrý modlitební život, jako farářka bych to přeci měla vědět. Ale místo toho jsme si bolestivě uvědomila právě svůj nedostatek, odhalila jsem své bolavé místo, ale věřím tomu, že i mé bolesti a slabiny dokáže Bůh přetavit a použít na dobrou věc. A tak jsem asi zklamala a nedala žádnou dobrou radu, ale přiznala, že i já jsem jen poutnice na cestě, co hledá a často se jí to nedaří.

Krásně o tom píše muž, který to sám velmi dobře prožil a nebál se to přiznat: Věřím, že Bůh ze všeho, i z toho nejhoršího může a chce dát vzniknout dobru. K tomu potřebuje lidi, kteří připustí, aby jim všechny věci sloužily k dobrému. Věřím, že nám Bůh v každé tísni chce dát tolik síly k odporu, kolik jí potřebujeme. Nedává ji však dopředu, abychom se nespoléhali na sebe, ale jen na něho. V takové víře by měl být překonán všechen strach před budoucností.

Dietrich Bonhoeffer, Na cestě k svobodě (Listy z vězení), s. 78

Petr podal prázdnou ruku k pomoci, nebál se dotknout chromého člověka, nebál se vystavit se tomu, že něco není v jeho silách a poprosil o pomoc Ježíše. A tomu chromému se zpevnily klouby a udělal první krok ve svém životě. A pak šel a měl velkou radost a doprovázel Petra a Jana a společně konečně mohli vejít do chrámu.

A moje otázka je: Máme na to i my otevřít své prázdné ruce, přiznat si své nedostatky a dokonce ty prázdné ruce nabídnout k pomoci? Nechat, aby skrze nás Bůh konal? Abychom se stávali nástroji Božími? Kéž se nám to aspoň někdy daří, kéž jsme k sobě dostatečně upřímní a nebojíme se nastavit Bohu své prázdné ruce.

Modlitba: Pane, jsi to Ty, kdo si nás vyvolil. Jsi to Ty, kdo nás pozval do svého přátelství, do své radosti a plnosti života. Děkujeme. Děkujeme a žasneme. Děkujeme za dnešní den, děkujeme za přátele, za rodinu. Za vztahy, které nás podpírají, které nám dělají radost, které nás někdy nesou a my o tom ani nevíme. Děkujeme, ale i za vztahy, kde se trápíme, nebo kde se cítíme nešťastní. Uč nás v takových chvílích pokoře a dej nám odvahu milovat, i když nás to bolí.

Děkujeme za Tvé Slovo, která nás učí lásce, děkujeme za Tvůj osobní příklad. Nedokážeme milovat tak, jako Ty miluješ nás, stále se to učíme, a tak dej, aby naše učení ostatní nezraňovalo.

Pane Ježíši, prosíme tě za náš svět, za nejistotu, za boj proti koronaviru, za naši zodpovědnost i odvahu zkoušet nové cesty. Prosím ochraňuj náš svět, dej ať se necháme poučit, ať přestaneme ubližovat přírodě, uč nás moudrosti, skromnosti, pokoře.

Klademe před Tebe naše prázdné ruce, naplň je svou láskou.

Duchu Svatý, přijď mezi nás, prosviť naše srdce i těla, osvětli naše temné dny. Amen...