Samařanka u studny

Sem vložte podnadpis

29. 3. 2020 3. neděle v koročase

Davidův. Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod, naživu mě udržuje, stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno. I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují. Prostíráš mi stůl před zraky protivníků, hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po okraj plníš. Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití. Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů. Žalm 23

Milí přátelé, sestry a bratři,

ráda bych začala dnešní zamyšlení právě žalmem 23. Je to jeden z nečastějších žalmů, který citují staří lidé. Je krásný, ale co je na něm tak hlubokého a moudrého? Nechme se jím oslovit, klidně si ho zopakujme i několikrát, třeba se nás dotkne tak, jak to žalmy dokáží.

Už třetí neděle bez společenství, už třetí neděle, kdy prožíváme nejistotu, ale i vlnu solidarity, pomoci, vzájemnosti, dlouhých telefonátů a slov povzbuzení. Myslím na Vás i na dálku a nosím Vás v modlitbách. Děkuji moc všem, kteří jste se mi nějak ozvali nebo napsali! Děkuji všem, kteří jste jakkoli s námi...

Jak žít svoji víru v době, kde neplatí ani známý biblický verš, kde se dva nebo tři ve jménu mém sejdou, já uprostřed nich jsem? Nikdo nás na ni nepřipravil, svoji cestu si musíme hledat sami, teď je to vážně na nás. Inspirací nám můžou být třeba židovské dějiny, po zboření židovského chrámu, hlavního náboženského centra a kultu židovské víry, museli židé začít úplně jinak a znovu. Místo oltáře se místem jejich setkávání stal rodinný stůl. Možná i pro některé z nás je to cesta a vůbec nevadí, že na to nejsme zvyklí, že je to neobvyklé, a že se i v rodině stydíme. Hledejme nové cesty, jak naši víru žít, jak ji posilovat, jak jít dál. Budu moc ráda, když mi dáte vědět, jak se Vám v tom daří. Sbírám také nápady a inspiraci, jak slavit velikonoční dny na dálku společně, jak se nechat oslovit velikonočním příběhem právě v našich dnech, starostech a obavách.

Opět Vám také posílám nahrávky písní a moc děkuji Ivě a její dcerce Lindě, že společně zašly do kostela a nahrály je pro nás!

Laskavý Bože,

V jedné písni se zpívá, že i ve strastech najdeme ruku Tvou. Děkujeme za nabídku Tvé přítomnosti. Děkujeme, že se na Tebe můžeme spolehnout, nechat oslovit, nacházet v Tobě pevný bod, i když se vše kolem chvěje.

Děkujeme za postní čas, čas kdy se víc než jindy, máme zastavit, hledat hlubiny, hledat nové cesty. Cesty k Tobě.

Děkujeme, že nám snad dochází, že některé věci jsou v našich rukou, ale některé ne. A tak tě prosíme o moudrost a odvahu, ať jedno od druhého dokážeme rozlišit. Ať máme dost síly na to, co je na nás a dost pokory na to, co máme odevzdat do rukou Tvých.

Milý Bože, vyprošujeme pro nás Tvoji naději, Tvé požehnání a pokoru pro náš svět! Amen

Dnes nás bude provázet krásný postní příběh Samařanky u studny. (Vsuvka pro Pavlíka Rafaele: Pavlíku, já vím, že jsi ten příběh už slyšel, možná dokonce už několikrát, ale něco ti řeknu. To je moc dobře, že ho znáš. Biblické příběhy jsou jako poklady, které mají mnoho vrstev. V příběhu můžeme odkrýt nejprve jeho děj, dramatičnost, moudrost, ale pak při dalším čtení člověk zjistí, že ten samý příběh může oslovit znova a jinak, že nám chce odhalit něco, právě pro nás nově, třeba to, co jsme před tím nebyli schopni slyšet.)

A tak dnes si poslechneme příběh o Ježíši a Samařské ženě u studny z Janova evangelia Jn 4,1-30: Dovolte mi, abych z příběhu vybrala tyto verše, doma si je ale přečtěte klidně celý text:

Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: "Dej mi napít!"

Ježíš jí odpověděl: "Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému." Ta žena mu řekla: "Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu." Ježíš jí řekl: "Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!" Žena mu odpověděla: "Nemám muže." Nato jí řekl Ježíš: "Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu."

Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: "Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všecko, co jsem dělala. Není to snad Mesiáš?" Vyšli tedy z města a šli k němu.

Ráda bych se s Vámi podělila o několik postřehů z příběhu, které oslovily mě. První věc: Je to Ježíš, je to Bůh, který nás hledá, který za námi přichází, který si dává tu práci a touží každého z nás oslovit, přiblížit se mu. Ježíš přichází a oslovuje samařskou ženu. Je to on, kdo po ní něco žádá, o něco jí prosí. Ženu, která jde načerpat vodu v pravé poledne, čas kdy jsou všichni raději zalezlí. Žena nechce být na očích a má k tomu důvod.

Za druhé: Ježíš se nebojí věci nazývat tak, jak jsou. Samařanka měla pět mužů, to znamená pět rozchodů, pětkrát prožila zranění, které nejde jen tak zahojit, pět zklamání a odmítnutí.

Slyšela jsem výklad, že ta žena představuje lidskou duši. Duši, která žízní, touží, hledá. Ale i rozhovor, kterého jsme svědky nám ukazuje, že cesta poznání duše není lehká, je to boj, hledání, a k tomu patří i bloudění a přešlapy. To, co nám dnešní příběh nabízí, je veliká naděje, že Ježíš se neštítí žádné duše, že jí jde vstříc, že jí přijímá, nastavuje zrcadlo, abychom mohli pojmenovat věci, tak jak jsou. Ale ne proto, abychom pod jejich váhou padli a sebelítostivě se babrali v tom, jak jsem já i svět špatný, ale proto aby rány, které se odhalí mohly být s pomocí Boží lásky zhojeny.

Nebojme se bojovat a stejně jako ta žena i my si můžeme přivlastnit důvěru a naději, kterou Ježíš nabízí. Ale taky nám z příběhu jasně plyne, a to je můj třetí postřeh: že každý musí začít u sebe, že je to náš boj, naše zodpovědnost, naše tíha nás samotných, kterou musíme unést, s pomocí Boží. Přijmout fakt, že ta největší proměna nastává v srdci člověka. A nemůžeme mít nároky a požadavky, jak se mají měnit všichni a všechno kolem. Prostě musíme začít u sebe.

Máme k tomu teď nevídané podmínky, každá krize v sobě nese nebezpečí, ale i obrovskou naději, možnost proměny, nalezení nové cesty. A tak vykročme ke své studni a nechme se oslovit Ježíšem.

Myslím taky na všechny potřebné a lidi v nouzi. Mysleme ve svých modlitbách na lékaře, sestry, naše sousedy, naši ulici, město, na naši zemi, na náš svět. Kéž naše modlitby prozáří nás i naše okolí, abychom se stávali nástroji pokoje!

Mám pro nás i společný nápad, čas bohoslužby bývá v neděli v deset, zapalme v neděli v deset každý, kde může a kde zrovna bude svíčku a mysleme na sebe ve společné modlitbě.Vložte svůj text...

Farní sbor Českobratrské církve evangelické Studenská 382 / 378 53 Strmilov
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky