Velikonoční list

Slovo na úvod

Zástupy, které šly před ním i za ním, volaly: "Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech!" Když vjel Ježíš do Jeruzaléma, po celém městě nastal rozruch; ptali se: "Kdo to je?" Mt 21,9-10

Víte, že Velikonoce už začaly? Slyšela jsem, jak si telefonuje má dcera s kamarádkou a kamarádka jí říká: A co Velikonoce? Hmmm, my žádné mít nebudeme...Když jsem to slyšela, docela mě to vyděsilo. Jako máma velmi dobře rozumím všem rodičům i prarodičům, kteří jsou zvyklí se svými potomky slavit Velikonoce křesťansky. A tak si řekněme na rovinu, jak budeme slavit Velikonoce my? Jak to jako rodiče či prarodiče bez bohoslužeb zvládneme? Ráda bych Vás povzbudila, dodala odvahu i inspiraci, jak na to. A tak prosím přijměte tento list i jako domácí bohoslužbu, kterou můžete místo u stolu Páně, slavit u svého rodinného stolu. A až to bude možné, všichni se opět setkáme.

Upřímně řečeno, pro mě jako pro farářku jsou Velikonoce nejkrásnější, nejhlubší i nejradostnější svátky během roku. Možná stojí za to se zamyslet nad tím, co o Velikonocích slavíme? Co je jejich podstata? Letos nebudeme slavit tak, jak jsme zvyklí. Protože krásu Velikonoc nemůžeme poměřovat ani krásou kraslic nebo délkou pomlázky, nebo počtem návštěv, i když i to je fajn. Velikonoce nejsou jen sváteční dny pro nás, aby nám bylo hezky. Velikonoce slavíme díky tomu, co pro nás udělal Pán Ježíš, co nám nabízí, a tyhle Velikonoce nám nikdo vzít ani odepřít nemůže. A je jedno jestli za námi Ježíš přichází v kostele nebo v rodinném kruhu nebo v přírodě. Boží blízkost, Boží působení, láska a požehnání nemá hranice.

Ježíš svým pašijním příběhem má moc vejít do našeho světa, do našich vztahů, rodin, starostí a obav, a v tyto dny možná i víc než kdy jindy. A Tak nechme se oslovit Velikonočním příběhem, vstupme do něj. Nechme naši víru ukřižovat a následně vstát z mrtvých.

Na květnou neděli nás velikonoční příběh zve do zástupu, který vítal Ježíše. Ježíš přijíždí na oslátku jako král, lidé ho vítají, kladou mu pod nohy zelené ratolesti a z radosti provolávají: "Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech!"

Na tomto příběhu mě fascinuje, jak Ježíš přichází. Úplně obyčejně, na oslu. Možná bychom čekali limuzínu, nebo něco dostatečně slavnostního, aspoň koně...Ale Ježíš volí osla. Pro nás krásný obraz. Ježíš i do našeho života a světa přichází obyčejně a volí si prostředky, které dobře známe a nejdou proti řádu tohoto světa. Přichází v druhých, přichází v kráse přírody, přichází v okamžiku odpuštění, přichází v hlase tichém a jemném. A dokonce, někdy může přicházet i skrze nás, v okamžiku, kdy jednáme a působíme z lásky. To naše ruce, naše nohy, naše ústa si může Bůh použít. Mysleme na to.

Kéž i tyto Velikonoce přivítáme Ježíše Krista, prostého poutníka na oslu, kéž i my máme radost, že nás zve do svého příběhu!

Modlitba: Pane Ježíši, děkujeme, děkujeme za všechny, kdo jsou kolem nás, děkujeme za ty, kteří nás provází svojí pomocí i svojí modlitbou. Děkujeme a žasneme, jakými způsoby k nám promlouváš, jak jsi nám blízko. Není to ani naší dokonalostí, ani naší zásluhou, ani naší krásou, ale Tvou milostí a láskou. Děkujeme. Děkujeme za Velikonoce, děkujeme jedni za druhé, děkujeme za tuto chvíli.

Rádi bychom tě přivítali a připravili se. Pomoz nám v tom! Ukaž jak na to. Dej sílu k odpuštění tam, kde se nám to nedaří, k napravení tam, kde stále selháváme, k prozření tam, kde jsme slepí a hluší. Hřešíme myšlením, slovy i skutky. Přiznáváme to a je nám to líto. Chceme tě uvítat ve své rodině, ve svých vztazích, ve svém městě i v naší zemi, chceme tě uvítat v našem srdci. A tak, Pane, přijď a posvěť nás svým Svatým Duchem, jak dokážeš jen Ty! Amen

Nápady pro společné slavení s dětmi: Přečtěme si pašijní příběh letos podle Matouše, celou 26. i 27. kapitolu. S dětmi na znamení toho, že chceme přivítat Ježíše, vyzdobíme třeba vchod dveří nebo společný stůl, u kterého se scházíme: květinami, zelenými ratolestmi, každý, jak dokáže a co má na zahradě. Pořídíme si svíčku, u které se můžeme scházet, dáme ji na společný stůl doprostřed. Taky ji můžeme vyzdobit. Ale ještě nezapalujeme. Dětem povíme, že si ji zapálíme až v neděli na slavnost vzkříšení nebo v sobotu v noci. Můžeme se přidat k výzvě celé církve a zapálenou svíčku dáme v sobotu v noci za okno na znamení Kristova vzkříšení. Je důležité dokázat počkat, být trpělivý i mít se na co těšit.

Zamyšlení velkopáteční

Faráři a kazatelé, kteří přežili druhou světovou válku psali své vzpomínky, ve kterých uváděli, jak těžké bylo kázat vojákům, kteří se vrátili z války. Bylo to jiné. Takovým lidem už nestačily žádné zbožné řeči ani teologické fráze. Ti muži, vojáci, se setkali se smrtí a věděli líp, než kdo jiný, jakou má život cenu. Až se za nějaký čas potkáme my, taky to bude jiné. Sama si říkám, co asi budu kázat já?

Pašijní příběh je lidský, je o nás, je o zkušenosti jednoho člověka, který se dokázal obětovat za ostatní. Je o setkání se zlem, které ve světě zažíváme. Poslyšme příběh o Ježíšově smrti.

Svlékli ho a oblékli mu nachový plášť, upletli korunu z trní a posadili mu ji na hlavu, do pravé ruky mu dali hůl, klekali před ním a posmívali se mu: "Buď zdráv, židovský králi!" Plivali na něj, brali tu hůl a bili ho po hlavě. Když se mu dost naposmívali, svlékli mu plášť a oblékli ho zase do jeho šatů. A odvedli ho k ukřižování. Cestou potkali jednoho člověka z Kyrény, jménem Šimona; toho přinutili, aby nesl jeho kříž. Když přišli na místo zvané Golgota, to znamená 'Lebka',dali mu napít vína smíchaného se žlučí; ale když je okusil, nechtěl pít. Ukřižovali ho a losem si rozdělili jeho šaty; pak se tam posadili a střežili ho. Nad hlavu mu dali nápis o jeho provinění: "To je Ježíš, král Židů." S ním byli ukřižováni dva povstalci, jeden po pravici a druhý po levici. Kolemjdoucí ho uráželi; potřásali hlavou a říkali: "Když chceš zbořit chrám a ve třech dnech jej postavit, zachraň sám sebe; jsi-li Syn Boží, sestup z kříže!" Podobně se mu posmívali i velekněží spolu se zákoníky a staršími. Říkali: "Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je král izraelský - ať nyní sestoupí z kříže a uvěříme v něho! Spolehl na Boha, ať ho vysvobodí, stojí-li o něj. Vždyť řekl: 'Jsem Boží Syn!'" Stejně ho tupili i povstalci spolu s ním ukřižovaní. V poledne nastala tma po celé zemi až do tří hodin. Kolem třetí hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: "Eli, Eli, lema sabachthani?", to jest: 'Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?' Když to uslyšeli, říkali někteří z těch, kdo tu stáli: "On volá Eliáše." Jeden z nich hned odběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, nabodl na tyč a dával mu pít. Ostatní však říkali: "Nech ho, ať uvidíme, jestli přijde Eliáš a zachrání ho!" Ale Ježíš znovu vykřikl mocným hlasem a skonal. Mt 27,28-50

Ježíšův příběh nás zve k tomu, ať se nevyhýbáme smrti. Smrt patří k životu. Ježíš nepatří mezi ty bohy, kteří vynikají svými super-schopnostmi. Jeho super-schopnost je, že mu záleží na každém člověku, a to tak moc, že se nevyhýbá ani smrti. Umírá jako zločinec, neutíká před bolestí ani trápením. Přijímá lidské násilí, nevyčítá, nenutí nás být dobrými. Ani se nad nás nevyvyšuje. Jen tiše ukazuje svůj příklad. A ukazuje nám, že s námi bude a zůstane za všech okolností, ať už se nám bude dařit nebo ne. Ukazuje svým životem, jak na to. Dává šanci i těm, kteří ho jednou zradili.

Ano, i tohle je příběh Ježíšův a smrt je jeho nedílnou součástí. A pokaždé mě rmoutí společnost a lidé, kteří chtějí smrt vytěsnit ze svých životů. A přitom právě pašijní příběh nám ukazuje, že nás Ježíš neopouští ani v hodině naší smrti. On smrt přijal, vstoupil do ní, proměnil svou přítomností. Když se postavíme smrti čelem, dokážeme možná jinak nazírat na náš život. A máme veliké štěstí, protože si to můžeme uvědomit už za života.

Smrt je taky šance, díky smrti může vzniknout něco nového. Jak to myslím? Právě velikonoční příběh a Ježíšova smrt nám umožňuje přebrat si, prožít a promodlit: Co je ve mně to staré, co má odumřít? Co nevede k životu ani lásce? Můžeme Krista pozvat i do těch našich hlubin, strachů, bolestí, průserů a zla, které se nám daří držet pod pokličkou. Pozvat Ježíše tam, kde nám to nějak smrdí a my bychom tam potřebovali vyvětrat. Nebojme se a věřme Boží lásce, která dokáže i ze smrti vyrůst novému životu. Věřím tomu, že Ježíš nám daruje dost síly, abychom to dokázali. Tomáš Halík napsal, že co je bez chvění, není pevné. Chvění, obavy, k našemu životu i víře patří, a právě na Velký pátek s pomocí Boží se jim máme vystavit a připustit si je.

Modlitba: Ježíši Kriste, jsi člověk jako my, neodmítl jsi naši bolest, naše slzy ani naše pochyby a nevíru. Z kříže jsi volal: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Bereš vážně člověka, takového jaký je, i s naší beznadějí, i s naší bezradností. Děkujeme ti za to, děkujeme za Tvoji lásku, která nezná hranice. Děkujeme ti, že ti můžeme odevzdat úplně všechno, a ty se nás neštítíš. Děkujeme ti, že dnes můžeme prožít i těžké okamžiky, i bolesti a trápení, které k životu patří. Ty ses tomu trápení nevyhnul.

Prosíme o Tvého svatého Ducha, aby nás provedl dnešními bohoslužbami, aby nás provedl velikonočními událostmi tak, aby nás oslovily, zastavily, aby promluvily do naší situace tam, kde právě jsme. Duchu Svatý, přijď mezi nás! Amen

Nápady pro společné slavení s dětmi: Během pátku nebo soboty si udělejte výlet do přírody ke křížku ve vašem okolí, které máte rádi. Dětem dejte Na výzvu, aby během cesty tam nebo zpět aspoň půl hodiny mlčely, kdo dokáže déle, klidně může. Děti si vyzkouší ticho bílé soboty. Bílá sobota je den, ve kterém se zdánlivě nic nedělo, učí nás trpělivosti a vnímavosti. Ten, kdo nemluví, dokáže pak líp poslouchat, co se děje kolem něj.

Zamyšlení na slavnost Vzkříšení

Tyto Velikonoce jsme měli společně oslavit křest čtyř kloučků. Budu se těšit, že jej oslavíme, až to bude možné, velikonoční naděje totiž platí celý rok! Křest, je krásná slavnost, ve které si vědomě, nejen ti, kteří jsou křtění, ale i ostatní, můžou uvědomit a vyznat, v co vlastně věří. Na čem chtějí svůj život postavit. První otázka, kterou křtěnci nebo zástupně jejich rodiče a kmotři dostávají je: Zda se zříkají všeho zla? Zvláštní, ale důležité uvědomění, jako by vzkříšení chtělo navázat a ukázat na velkopáteční události. Vzkříšení vzchází ze smrti, dobro se vymezuje zlu. Pak mají křtěnci vyznat svoji víru, víru v Boha (Otce, Syna a Ducha Svatého podle Apoštolského vyznání víry). Je dobré myslet na to, že jedno bez druhého nejde. Dokážeme se zříci zla, až víme, že na to nejsme sami, že se o něco, o někoho, můžeme opřít. Že život má smysl, i když my jej zrovna nemáme, že naše životy mají naději, i když my jsme ji pro sebe nebo pro svět ztratili, že smrt nemá poslední slovo a Boží láska není zbožné přání, ale podstata našeho světa.

Máme veliké štěstí, že žijeme v době, kdy už můžeme plně žít a přijímat nabídku vzkříšení i pro naši víru.

Když uplynula sobota a začínal první den týdne, přišly Marie z Magdaly a jiná Marie, aby se podívaly k hrobu. A hle, nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil z nebe, odvalil kámen a usedl na něm. Jeho vzezření bylo jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh. Strážci byli strachem z něho bez sebe a strnuli jako mrtví. Anděl řekl ženám: "Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Není zde; byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte se podívat na místo, kde ležel. Jděte rychle povědět jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých; jde před nimi do Galileje, tam ho spatří. Hle, řekl jsem vám to." Tu rychle opustily hrob a se strachem i s velikou radostí běžely to oznámit jeho učedníkům. A hle, Ježíš je potkal a řekl: "Buďte pozdraveny." Ženy přistoupily, objímaly jeho nohy a klaněly se mu. Tu jim Ježíš řekl: "Nebojte se. Jděte a oznamte mým bratřím, aby šli do Galileje; tam mě uvidí." Mt 28,1-10

Co je vzkříšení? Nejdřív připomenu, z čeho vycházíme. Ježíš zemřel a sestoupil do pekel. A tak připomenu i ty naše hlubiny, které jsme na Velký pátek měli šanci otevřít, přiznat si je. Z těchto míst vzkříšení vychází. Co je na vzkříšení, tak udivujícího a proč nás dokáže pokaždé překvapit? Vzkříšení totiž není návrat ke starému, k tomu, co nám chybělo a my bychom to chtěli zpátky. Vzkříšení přichází jako něco radikálně nového, vzkříšení si taky nedokážeme darovat nebo navodit sami. Vzkříšení je dar a přichází skrze Ježíše Krista, je tajemstvím a přeci něčím, co můžeme zažívat v mnoha rovinách.

I velikonoční příběh přiznává, že vzkříšeného Krista i jeho nejbližší nepoznali. Ze smrti se nevrátil ten samý Ježíš, byl vzkříšený. Na sobě stále nesl znamení smrti, probodený bok a rány na rukou, znamení zla, ale zhojené a přemožené Boží láskou.

Moc bych nám přála, aby se nás tyto Velikonoce dotkly nejen událostí velkého pátku, smrti, kterou v době nákazy vnímáme mnohem ostřeji, ale aby nás oslovily, pohltily, dodaly naději a sílu také události Vzkříšení. Kéž v sobě necháme vzkřísit naději nad ději, lásku bez hranic. Kéž se necháme oslovit Kristem ukřižovaným, ale také vzkříšeným. Kéž věříme tomu, že i když se nákaza zla šíří rychle, mnohem rychleji se dokáže šířit nákaza dobra!

Modlitba: Ježíši Kriste, přemohl jsi smrt, tomu věříme a to vyznáváme. Dej nám poznat, co to znamená, jak se nás to dotýká. Oslovuj nás svou nadějí, promlouvej do našich životů, do našich vztahů. Promluv k nám tam, kde jsme a s čím se pereme! Toužíme prožít Tvé vzkříšení s Tebou, toužíme prožít Tvé vzkříšení ve vztazích s našimi milovanými, s našimi bližními. Toužíme po vzkříšení tam, kde zažíváme beznaději, bezmocnost, netoleranci, neútěchu, v místech, kde máme pocit, že nejsi. Toužíme prožít Tvé vzkříšení ve chvílích, kdy nevěříme ve změnu, kdy nevidíme žádné řešení. Promluv k nám, oslov nás jménem a už nás nepouštěj. Amen

Nápady pro společné slavení s dětmi: S dětmi se sejdeme kolem vyzdobeného stolu a dnes si zapálíme svíčku. Můžeme říct, co svíčka symbolizuje. Dobro, které má moc překonat a prosvítit každé zlo. Svíčka vydává světlo, teplo, dokáže posvítit na cestu a právě o Velikonocích si připomínáme, že takhle působí také Bůh. Příběh Ježíše Krista nám to ukazuje.