Volba sedmi jáhnů

Znáte ty chvíle, kdy všechno krásně přichystáte, něco slavíte nebo se na něco děsně těšíte, ono se to přiblíží, slavnostní atmosféra jde krájet, ale potom to úplně zkazí nějaká hloupá hádka, nejlépe o nějakou blbost? Znáte to, jak něco takového dokáže otrávit a zkazit náladu.

Schválně si to názorně předvedeme, jak se něco takového pokazilo i v první církvi. Vytáhnu čokoládu nebo bonbóny a schválně je nespravedlivě rozdělím. Ti, co dostali málo nebo nejmíň se cítili podobně jako helénské vdovy.

Schválně si zodpovězme: Co je základ pro to, aby nám spolu bylo dobře? Aktivita pro děti: Obkreslit ruku...S čím bych mohl pomoct já? Co dokážu já?

Uvedu do souvislostí. Vdovy a sirotci byly už od starých časů jedna z nejohroženějších skupin, vdovy neměly živitele rodiny a pokud je k sobě nepřijala širší rodina, jejich vyhlídky byly velmi špatné, sirotci neměli nikoho. Proto už i starý zákona na tyhle dvě skupiny pamatuje, vybíraly se na ně sbírky a pamatovalo se na ně při různých příležitostech. A taky první křesťané se k tomu nějak museli postavit, helénské vdovy byly ještě ve větší nevýhodě, protože byly pro židovské prostředí cizinkami, a tím pádem neměly ani rodinné zázemí a kořeny, byly v ještě větší nouzi. První křesťané pamatovali i na své chudé a nuzné, a tak když se scházeli, velmi často při svém setkání také uspořádali hostinu, tak jak to dělával Ježíš se svými učedníky. Kdo co měl donesl a společně pak jedli a hodovali, ale bez problémů to nebylo...

Trochu si představme atmosféru prvotní církve, prvních křesťanů a společenství, které se scházelo. Je až neuvěřitelné, že z hrstky učedníků kolem Ježíše, se stalo za několik staletí veliké společenství. Říkám si, co bylo na těch křesťanech tak atraktivní, čím asi tak voněli? Kam se dostala zvěst o Ježíši, tam se najednou našlo mnoho lidí, kteří o tom chtěli slyšet, kteří byli křesťanským společenstvím nějak fascinovaní, nějak uchvácení, dávalo jim to smyls, oslovovalo je to. Slyšela jsem krásné přirovnání, že první církev byl jako čerstvě upečený chleba, všem chutnal, dával sílu a voněl tak, že provoněl celé své okolí, kam se jen dostal. Krásné přirovnání.

Ale kniha Skutky apoštolské nám nechce nijak kecat a zakrývat i první problémy, které se v církvi objevily. Hádky, obviňování, osočování...to bohužel známe i my. Začali se mezi sebou hádat, že společné jídlo není tak společné, jak si na začátku všichni mysleli, že jsou tu i potřebnější a hladovější, a že bychom na ně měli pamatovat. S těmihle hádkami se obrátili lidé na apoštoly, na ty, kteří to celé spustili a začali: Tak s tím něco udělejte! To je přece nefér! To je nespravedlivé! Ano, ale jak to rozhodnout? Apoštolové byli moudří a určili, že nemůžou být u všeho, že není všechno v jejich rukou, a tak určili sedm jáhnů, sedm mužů, kterým ostatní důvěřovali a na ně pak vztáhli ruce, žehnali jim a vyslali je ke službě, aby sloužili ostatním u stolu.

Dobré řešení, což? Z toho pro mě plyne ponaučení: Není všechno v našich rukou. Nebojme se poprosit o pomoc. Všechno nezvládneme sami, dokonce jsou mezi námi i tací, co to umí líp než my. Obzvláště faráři a farářky by si to měli vzít k srdci.

Ale ráda bych se vrátila znovu k tomu obrazu první církve jako voňavého pecnu chleba, ten kdo teď peče doma tak tenhle obraz obzvláště ocení. Ráda bych si z toho obrazu vzala nějakou inspiraci i pro nás. Čím to je, že první církev ostatním tak voněla, že lidem stálo za to, se k té zvláštní skupince Ježíšových příznivců přidat? Co na tom bylo tak lákavé? A co lákavé zůstalo dodnes?

Schválně si zodpovězme: Co je základ pro to, aby nám spolu bylo dobře?

Začnu nejdřív vymezením, asi to nebude tím, že by mezi křesťany nebyly problémy, nebo někdy mylný předpoklad, že když uvěřím v Boha, bude se mi dařit líp a nebudu mít problémy. Problémy byly a jsou, ale možná je to tím, jak se k nim postavit. Jestli budeme dělat, že se nás netýkají, nebo že je hodíme na ostatní, najdeme viníka, nebo si je přiznáme a dokonce dokážeme říct, že i my jsme něco pokazili, nezvládli, nenesli dostatek zodpovědnosti...Asi tušíte, kudy se mé úvahy ubírají a kam nás mají dovést. Jako křesťane nemáme být experti na bezstarostný a bezproblémový život, ale jako křesťané experti na odpuštění, přiznání si viny, experti na lásku. Kéž by se nám to dařilo...

A tak čím bychom měli vonět i my? Abychom se nestali jen klub VIP podivínů, kteří zůstanou zavřeni ve svých kostelech, ve svých představách o Bohu, ve svých pravidlech. Příklad s Kamilem, někde si vybírat můžeme, ale my si nevybíráme, kdo do církve bude patřit, a kdo ne. Jsme schopni mezi námi přivítat i ty naše vdovy a sirotky, ty divné? My máme ostatním vonět, to je náš úkol.

Otevřeností: Otevřenost, vůči světu, vůči svému hlasu, vůči ostatním hlasům kolem, skrze které může Bůh promlouvat. Být si vědomi toho, že jsme na cestě, a upřímně si přiznat, že i my hledáme, co je správné, co je fér.

Citlivostí: Citlivost vůči potřebám ostatních, a myslím že zde jako církev máme mnoho, co dohánět. A zároveň nezapomínat, že není všechno v našich rukou, všechno sami nezvládneme. Apoštolové nám to pěkně ukazují, nešli sloužit ke stolu, protože by to už nezvládli, jejich posláním bylo mluvit o tom, co zažili s Ježíšem, říkat ostatním o té radostné zprávě, ve Skutcích je to takový pojem šířit evangelium.

Moc bych nám přála, aby i naše společenství i naše církev, i když je plná problémů, tak aby svému okolí voněla, aby dokázala inspirovat, oslovovat, doprovázet. Kéž se k nám připojí každý, kdo hledá, kdo po tom touží a může se přidat tak, jak dokáže.Vložte svůj text...