Poušť

Ježíš v poušti

Tradičně se na první postní neděli čte příběh o tom, jak je Ježíš v poušti. Marek nám tento příběh přibližuje vlastně velmi stroze ve dvou větách. Ježíš byl vyveden na poušť Duchem, tam pobýval 40 dní a pokoušel ho ďábel.

Lidé, kteří mají zkušenost s pouští, kteří ji znají, se jí raději vyhnou, normálně se do pouště nechodí. To není jako u nás, že jdeme do lesa na procházku, tak si zajdeme do pouště. Proto by nás mělo zarazit, že právě zde Ježíš začíná, v poušti. A tak bych se ráda nad pouští dneska zamyslela, ráda bych Vás do pouště pozvala.

Začnu tím, že Vám svoji poušť představím. Začnu už jen tím místem. Moje poušť je i tady v těchto lavicích, v tomto kostele. A vycházím z toho, že poušť je místo, kde je ticho, kde můžeme být sami, kde nejsou jiné prameny. Někdy sem do kostela zajdu, jenom proto abych tu mohla být sama, abych se zastavila a odstřihla všechny další prameny a hlasy, protože někdy se potřebuji napít nebo aspoň přiblížit k prameni jedinému, k Bohu. Takže nejprve to místo, a moc bych vám i nám všem přála, aby se právě náš kostelíček stával pro nás takovou pouští, kde se můžeme soustředit na sebe, na naši žízeň, na pramen jediný, na Boha.

Na začátku postní doby si můžeme dávat různá předsevzetí, čeho se chceme zříci, co chceme jinak, v čem se chceme zlepšit. A poušť nám v tom může pomoct. Jak? Schválně buďte k sobě upřímní a řekněte si: Jsem spokojený se svým životem, sama se sebou? Nešlo by to ještě nějak jinak? Nebudu pak litovat toho, jak to vedu? I tyhle otázky do pouště patří, i těmhle otázkám je dobré se v postní době vystavit.

Takže pojďme vykročit do těch našich postních pouští, zkusme si je představit. A jen zopakuju, poušť je místo, kde se můžu zklidnit, kde můžu být sama se sebou, kde nejsou jiné prameny a rychlá lákadla, která mě ruší nebo odvádí pozornost. Poušť je místo, kde je ticho, ticho, které může být hojivé, uklidňující, ale i nepříjemné. Poušť je místo, kde si můžu uvědomit svoji žízeň... Pojďme si takové místo tady vytvořit a během postní doby, se k němu budeme vracet a dotvářet ho. S dětmi tvoříme naši poušť.

Celou dobu mluvíme obrazně o postní poušti, které bychom se v příštích týdnech chtěli nastavit, ale myslím, že všichni známe pouště ještě jiné, které si dobrovolně nevybereme. Jsou to místa, kde se cítíme sami, kde je zima nebo horko, kde nám něco chybí, kde je to nehostinné a normálně bychom se tam nevydali. O čem mluvím, přibližuji situace, místa, zkušenosti, kde možná jako Ježíš cítíme ďábelské pokoušení, zlo se kterým si nevíme rady. I taková poušť může být. Nemoc. Smrt. Nezhojené rány a neutěšené vztahy. Přetrhaná pouta, která se už nedají spojit. Rozvod. Ublížení a rány, které ne a ne se zhojit. Corona, která nebere konce a bere nám sociální kontakty i naše milované...a další a další...

I tyhle pouště, patří do našeho života. Věřím tomu, že i tyhle pouště jednou skončí, že konečné slovo přeci jen nemá poušť, ale Bůh. Exupéry říká, že každá poušť je krásná právě v tom, že v sobě ukrývá pramen, studnu. A někdy holt, musíme mít dlouho žízeň, hlad, být sami, abychom v sobě našli, po čem skutečně žízníme, abychom nepřestávali hledat pramen, který nás zase vtáhne do života, abychom nepřestávali hledat v našem světě Boha.

A pro všechny hledající a toužící i pro všechny ostatní mám dobrou zprávu, evangelium o tom, jak Bůh působí v našem světě. Postní doba tu není proto, abychom na sobě 40 dnů makali a potom si s hlasitým Uf řekli a teď konečně si tedy zasloužím, aby ke mně Bůh přišel, teď můžeme slavit Velikonoce. Ne, Kristus šel na poušť sám a dobrovolně, Kristus s námi v té naší poušti už je. Věřím tomu, že v každé poušti, ať už jsme si jí vybrali dobrovolně nebo ne, Kristus je s námi. Kristus je v každé poušti, to je to, na co se můžeme spolehnout, čemu můžeme věřit, v každé poušti je skryt pramen!

Ráda bych do naší pouště přidala ještě jeden symbol, se kterým bychom postní čas mohli začít a čím se inspirovat pro další dny. (Do naší vytvořené pouště položím kámen). S čím a u koho začít? Setkávám se s lidmi, hlavně v nemocnici, kteří se neumí nebo nechtějí nebo prostě nemůžou modlit, už na to nemají ani sílu, ani dost víry, ani neví jak. A i když mi hned na začátek řeknou, že oni jsou přeci nevěřící, tak přesto když vidím jejich trápení a bolest a při loučení se jich zeptám, zda se za ně můžu pomodlit, tak jsem ještě nezažila, že by mě někdo odmítl. Takže to by mohl být náš první postní úkol, modlit se za ty, kteří nemůžou. Modli se za ně, za jejich trápení, za jejich pouště. Klidně na konci dne, si vybavte, koho jste v tom dnu potkali, kdo má velké trápení, kdo si to možná z pohledu ostatních ani nezaslouží...Modleme se za tyto lidi, pro ně a klidně i za ně!